The Proposition

Už jste někdy viděli australský western, kde kovbojové místo na koních jezdí na klokanech a indiání místo šípů střílí dikobrazí ostny? Ne? Já taky ne. A nejspíš ani neuvidíme. The Proposition je totiž docela normální western. Anebo spíš normální nadprůměrný western.

„Hele, Nicku, nechtěl bys mně udělat hudbu pro můj novej film? A když už budeš v tom, udělej rovnou i scénář. Dík.“ S trochou nadsázky by klidně takhle mohl vzniknout scénář k recenzovanému kousku Johna Hillcoata. Oním Nickem není nikdo jiný, než Hillcoatův dobrý kamarád, se kterým už má nějakou tu spolupráci za sebou, havran Cave. A zatímco Hillcoat se se scénářem trápil několik let, Cave měl za tři týdny hotovo. Mělo se jednat o western odehrávající se v australském vnitrozemí a měli v něm být bandité a aboriginejci. A taky že jo.

Když vnitrozemí, tak ta nejzasší hranice, kam se osidlovnická britská noha odvážila vydat, když bandité, tak gang bratří Burnsů a když aboriginejci, tak…..tak prostě aboriginejci. Burnsovi sice zrovna nedrží při sobě, ale za svoje hříchy mají platit právnicky řečeno společně a nerozdílně. Po úvodní přestřelce, která do jisté míry naznačuje i míru brutality, jenž v sobě snímek nepochybně má, jsou kapitánem Stanleyem (Ray Winstone) zajati dva z bratrů – Charlie (Guy Pearce) a nejmladší Mikey (Richard Wilson). Nejstarší Arthur (Danny Huston), který je zodpovědný za nedávné vyvraždění famílie Hopkinsových však uniká, a tak kapitán Stanley učiní Charliemu zajímavou nabídku. Buď mu do devíti dnů přinese jeho hlavu (obrazně řečeno), nebo Mikey dostane svůj poslední vánoční dárek v životě. Oprátku. Zápletka i dilema jsou na světě.>

Nad krásou a estetičností australských exteriérů jsem se tu rozplýval ve své předchozí recenzi na Wolf Creek. Rozsáhlé písečnaté pláně poseté kameny, schnoucí trávou a několika málo stromy skoro jak z jiné planety přímo vybízí k vytrvalým záběrům oblohy zapadajícího slunce. Kamery pohrávající si s barevnými kontrasty se dočkáte každou filmovou noc, stejně jako na daném pozadí snímání pouze siluet postav či objektů. Možná trochu kýčovité, přesto úchvatně dojemné.

Hillcoat ale projevil i skvělý smysl pro detail. Ať už se to týká kostýmů, výpravy či masek. I když ty možná nebyly zas až tak potřeba; dle slov autorů se totiž teploty při natáčení pohybovaly lehce pod hranicí 60°C a je to znát. V každém úsměvu uvidíte sebemenší skvrnku na zažloutlých zubech, každou kapku potu, každé smítko prachu či mezi zuby zaseklou muší nožičku, jejichž bzučení a milionový výskyt jsou taktéž všudypřítomné a přitom tak nádherně nahodilé. Trpíte to horko a špínu spolu se zarostlým a mastným Guyem Pearcem a vůbec všemi ostatními postavami. Jedinou živou vodou v téhleté žumpě je sídlo kapitána Stanleyho a jeho manželka Martha (Emily Watson). To, co se mělo stát novým začátkem lepších zítřků se stává jedině tak začátkem konce a Martha se i bez vlastního přičinění ocitá uprostřed cizího (chtělo by se mi říct – chlapského) světa, ze kterého není úniku. I ona se chtě necthě stává součástí dilematu, kterému čelí jednak Charlie, ale i její manžel, který přese všechno není tím drsným zlým „šerifem“, jak se ze začátku může zdát.

V úvodu jsem zmiňoval brutalitu, potažmo násilí. Je špinavé a syrové, stejně jako celé prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Nedočkáte se množství přestřelek ani litrů krve, ale za to mrazivě reálných scén, při kterých se nejednou otřepete. Často jste náhle vtáhnuti do násilné scény a stejně rychle bez jakéhokoliv dalšího pitvání opět vytáhnuti. Formu jeho zpracování a snímání s naprostým klidem a samozřejmostí bych ze známých snímků nejblíže přirovnal asi k té, jakou mělo v „Historii násilí“.

Nedílnou součástí westernu jsou i indiání, v případě Austrálie tzv. aboriginejci. Herci z jejich řad prý s povděkem přijmuli možnost zahrát si ve snímku, kde narozdíl od některých jiných nebyli zobrazeni jako laxní domorodci, kteří jen tak přihlížejí kolonistům, jak si přivlastňují jejich zemi. Jsou tu sice tací, kteří se ochotně a pokorně začlení do područí bílých, ve výsledku ale působí jako partyzáni-rebelové, kteří při hájení vlastní půdy schopně využívají „domácího prostředí“. Mimochodem v úvodu jsou zobrazeny historické fotografie mrtvých domorodců, což je věc v australské kinematografii doposud nevídaná.

No a když už půlku autorského dua tvoří bard Nick Cave, asi by bylo hloupé, myslet si, že hudbu bude dělat někdo jiný. Podstatný podíl na soundtracku má však i jeho spoluhráč z Bad Seeds – multiinstrumentalista Warren Ellis. Klasické Caveově hudbě se však podobá spíše samotný příběh, jeho hudební doprovod je mnohem více mystičtější a řekněme filozofičtější (notnou dávku rozjímání si užijete i v samotném ději). Občas pouze ve formě tajemných recitací, občas smyčcová melancholie, někdy zase intenzivnější a někdy si skoro ani nevšimnete, že na pozadí nějaký hudební podkres hraje. Vše na svém místě. Však taky Ellis s Cavem dostali za muziku tři různá ocenění.

Vzhledem k tomu, jak je western v současnosti ohrožený žánr, zařadil bych The Proposition do kategorie „must-seen“, protože i přes svoji zeměpisnou polohu, takhle vypadal divoký západ. Pro fanoušky Cavea povinnost na druhou.

TIP: Viděli jste i Vy tento film? Podělte se v komentářích o Váš názor a přidejte vlastní bodové hodnocení!