Kruh 2 - The Ring Two

Tři roky po svém předchůdci a šest let po své předloze spatřuje světlo světa a okouší jemnost našich kinopláten druhý díl amerického horrorového remaku Kruh. Často se nestává, aby druhé díly předčily díly první. Bohužel musím smutně poznamenat, že ani Kruh není výjimkou. A vůbec tomu tak nemuselo být.

Do režijního křesla zasedl sám Hideo Nakata, tvůrce obou japonských Kruhů (a kdo viděl, tak musí uznat, že například i velice povedeného žánrově příbuzného snímku Dark Water), navíc dostal k dispozici i slušný rozpočet, hlavně aby se dvojka povedla. Rozsáhlá byla i reklamní kampaň, a tak byl Kruh 2 na poli horrorového žánru horoucně očekáván. Jak už to tak ale s podobnými akcemi bývá, velká očekávání většinou následují ještě větší zklamání.

Přestože „jednička“ ve své době byla svým způsobem revolučním snímkem a způsobila rozsáhlý a do dnešní doby pokračující boom asijských duchařin a hlavně pak jejich západních remaků, musím přiznat, že napoprvé mě příliš nechytla. Avšak po dalších shlédnutích už jsem k videu a televizní obrazovce přistupoval s respektem asi jako všichni ostatní. Na „dvojku“ jsem šel chytřejší o dojmy mých kamarádů, jenž se ve výsledku většinou shodovaly. „Na první díl to nemá.“ „Nic moc.“ Teď, když už jsem z kina nějakou tu hodinu doma, jim musím dát za pravdu.

Příběh není nikterak komplikovaný, a proto jej nebudu nijak zvlášť rozebírat. Po tom, co Rachel spolu se svým synem Aidanem poctivě udělají kopii (pochopitelně legální :-) Samařiny smrtonosné videokazety, odjíždějí ze Seattlu, aby na všechno co nejrychleji zapomněli. Pokusy o započetí nového života se však hroutí mnohem dříve, než se oba vůbec stačí ve svém novém bydlišti pořádně zabydlet. Rachel si našla práci v jednom místním plátku, kde se dozvídá o podivném úmrtí jistého středoškoláka. V jinak poklidném městečku je samozřejmě podobná událost něčím ohromujícím, a tak se Rachel s nepříjemným instinktivním pocitem vydává na místo činu. Žádným velkým překvapením už není, že v domě zemřelého byla nalezena neoznačená videokazeta neznámého původu a jedna k smrti vyděšená svědkyně. Přestože Rachel nalezenou videokazetu zničí, zbavit se Samary nebude tak snadné. Navíc s Aidanem začíná být něco v nepořádku...

Ona úvodní scéna, kdy dojde k úmrtí nebohého mladíka, je svým provedením dosti podobná otevíračce z jedničky. Jedno však postrádá. Tu správnou atmosféru strachu. Zatímco u prvního dílu jste napjatě sledovali obrazovku při každém kroku budoucí oběti Samařiných mstivých móresů, u „dvojky“ může televize zrnit jak chce, vody můžete mít po kotníky a nic. A tak je to bohužel s celým filmem. Postupně budovaná atmosféra a prohlubující se pocit strachu z neznáma, tak jak to bylo v prvním díle, tu neexistují. Namísto toho na vás čekají nikterak překvapivé lekačky, jimiž jste dávkováni hned od začátku, a sice efektní, ale jakési bezúčelné počítačové triky, které navíc působí dost prvoplánově. (Zářným příkladem budiž scénka s jeleny, která sice vypadá na oko moc pěkně, co má ale společného se samotným příběhem, nad tím byste přemýšleli marně.) Když v jedničce Samara občas vykoukla z televize, šel z ní strach. Tady je ale vidět až příliš často a rozhodně se jí nebudete bát. Pohybuje se sice pořád stejně pěkně, ale například při šplhu po vnitřní straně studny mi připomínala spíše Gluma z Pána prstenů, než adoptivní matkou zavražděnou holčičku, která pronásleduje živé. Věrohodnost postrádám i u hlavní hrdinky, jenž se celých 110 minut tváří až příliš uměle vystrašeně. Všechnu tu bídu podtrhne v závěru, kdy v prostředí, které evokuje pohádkovost Nekonečného příběhu, Samaře vítězně s patřičným vztekem oznámí, že „není její zasr... matka“. Naopak moc pěkně se umí tvářit malý David Dorfman, v roli Aidana. V momentě, kdy jako slušný malý chlapec ukusuje sendviče s marmeládou se i zasmějete. Jestli to byl ale režisérův záměr, to už ale nevím.

Celý film čekáte, že se to všechno nějak rozjede a že se snad konečně začnete bát, útrum vám ale definitivně zasadí závěrečné titulky, v nichž hraje docela povedená hudba. I ta je ale jinak v celém filmu pozadu. A to ji dělal takový mistr svého řemesla, jakým Hans Zimmer bezesporu je.

Podtrženo a sečteno je pro mě Kruh 2 velkým zklamáním (a myslím, že nejen pro mě). Spíš než pokračování skvělého duchařského horroru mi připomíná umělý prvoplánový rádoby kvalitní film hollywoodských magnátů, jenž nezachránilo ani angažování původního režiséra (myslím ale, že Nakata se musel držet určitých hollywoodských pravidel „líbivosti“, a tak bych jemu vinu ani tak nekladl) ani použití kvalitních triků, jenž byly celé věci spíše na škodu. Atmosféra a pocit strachu je u horroru nadevše a takováhle umělotina jí rozhodně nepřidá.

Když jsem v úvodu zmiňoval Nakatovu Dark Water, i tenhle snímek už se dočkal své americké kopie a jak jsem tak viděl upoutávku, obávám se, že jej očekává podobný osud jako Kruh 2. Jaká škoda, že se k běžným divákům nedostanou japonské majstrštyky ve své původní podobě...

TIP: Viděli jste i Vy tento film? Podělte se v komentářích o Váš názor a přidejte vlastní bodové hodnocení!