Napola

Ratzinger na Bouzově.

„Až do roku 1945 existovalo na území Německé říše více než 40 nacistických vzdělávacích základen s více než 15 000 studenty. Když už bylo jasné, že je válka prohraná, byli všichni vysláni na tzv. „poslední boj“. Oslepeni fanatismem a jen chabě vyzbrojeni se pokoušeli o úproný odpor. Polovina z nich zahynula.“ Narážkou na papežovo mládí a citací textu, jenž předchází závěrečným titulkům válečného dramatu německého režiséra Dennise Gansela jsem chtěl naznačit, o čem Napola je a kam se ji Němci vydali natáčet. A ano, je to ten samý Dennis Gansel, co má na svědomí puberťáckou komedii Hoky to chtěj taky a ano, řekl jsem válečné drama. I tentokrát Gansel vsadil na mladé herecké talenty (což je s ohledem na podstatu filmu pochopitelné) a ať už hodnotíme jeho předchozí, pravda poněkud diskutabilní, pokusy zaujmout sexuálním humorem jakkoliv, o Napole můžeme s klidem prohlásit, že tentokrát se mu sázka na mládí povedla.

Prostřednictvím svého nového snímku nám nabízí ze světa filmu poměrně netradiční pohled na druhou světovou válku. Pohled očima dětí, jenž chtěly být předčasně muži – pohled očima mužů, jenž byli stále ještě dětmi. Hitlerjugend.

Hlavnímu hrdinovi, Friedrichu Wiemerovi je čerstvě sedmnáct. Odmaturoval a brzy ho čeká začlenění se do pracovního procesu v místní fabrice. Ve svém volném čase boxuje a i když mu to jde opravdu dobře, příliš šancí na kariéru boxera si nedělá. Až do chvíle, než si ho při jednom utkání všimne trenér místní školy pro výchovu budoucí nacistické elity – Napoly (Nationalpolitische Erziehungsanstalt). Takové, jako je Friedrich totiž führer potřebuje. Přestože

Friedrichův otec nechce o synově dalším směřování ani slyšet, mladý boxer má o své životní šanci jasno a pod výhružkou udání vlastního otce utíká z domova vstříc svému snu. V Napole, situované do prostředí severomoravského hradu, se setkává s dalšími elitářskými hochy, se kterými, jak by se dalo po foglarovsky napsat, prožívá různá dobrodružství. Hlavní dějová linie se točí okolo Friedrichovy boxerské kariéry a jeho přátelství se synem místního nacistického pohlavára – Albrechtem Steinem. Přestože oba pocházejí z odlišných sociálních poměrů, i když si to zprvu možná neuvědomují, mají toho dost společného…

Pobyt v Napole v mnohém připomíná pobyt na prázdninovém táboře. Až na pár výjimek spojených s řádem a pravidly, které tu panují. Na tenhle tábor byste se totiž rozhodně netěšili a už vůbec byste na pobyt na něm nebyli pyšní. Všechno sice není tak růžové, jak si možná účastníci tohoto „tábora“ představovali, chlapecký entusiasmus ruku v ruce s Hitlerovskou, respektive Goebblesovskou propagandou dělá své. Při sledování snímku si člověk nejednou uvědomí, jak musela být tato propaganda silná, když dokázala mladické nadšení přetavit v „dospělý“ bezduchý fanatismus. Ne nebylo odpovědí, kdo se vzepřel řádu, byl tvrdě trestán. Hrdinové byli zatracováni, ze zatracených byli děláni hrdinové.

Doufejme, že příběhem jednoho neobvyklého přátelství na pozadí nemilosrdné války nechtěl režisér nikterak zlehčovat váhu zobrazovaných faktů, ale spíše ukázat, jak snadné je pod tíhou vlastních (tak snadno dosažitelných) představ a ideálů podlehnout, nehledě na skutečný stav věcí. Protože ať už se nám zdá (ne)pravděpodobnost udání vykresleného příběhu ve skutečném světě s ohledem na dobu jakkoliv (ne)reálná, vše je podáno s nadprůměrným režisérským umem a citem. Divákovi mnohem příjemnější evropské (skoro by se mi chtělo napsat až hřebejkovsky-svěrákovské) zpracování sice obsahuje pár hollywoodsky kýčovitých momentů, ale co z toho. Film diváka pohltí a přinese mu jak chvíle napětí tak za srdce chytající scény, u kterých se nejednomu z Vás zaslzí. Krom kvalitně zvládnuté režie, poutavé výpravy, v rámci možností napsaných dialogů (ty „říšské“ jsou ale velice povedené) a vše dokreslující decentní hudby velkou pochvalu zaslouží hlavně mladí herci, na jejichž výkonech snímek stojí. Pro ústřední dvojici byli vybráni Max Riemelt a Tom Schilling, z nichž první jmenovaný si zahrál i ve zmiňovaných „Holkách“. S Napolou šel ale jeho herecký výkon strmě nahoru, jak kdyby mu byla jeho postava napsána přímo na tělo. Opomenu-li hojný český casting, v několika maličkých rolích se ukázalo i několik českých herců.

Podtrženo a sečteno, Napola je vyvedeným filmařským dílem, jehož shlédnutí rozhodně doporučuji. A pokud jste příznivci dramat či filmů s válečnou tématikou, platí doporučení dvojnásob.

Režie: Dennis Gansel
Hrají: Max Riemelt, Tom Schilling, Devid Striesow, Joachim Bissmeier, Justus von Dohnanyi

TIP: Viděli jste i Vy tento film? Podělte se v komentářích o Váš názor a přidejte vlastní bodové hodnocení!