Dům voskových figurín - House of Wax

…aneb jak umírá Paris.

Můžete mít ten nejhranatější obličej na světě, může se o Vás říkat, že jste arogantní, rozmazlení a navíc i úplně blbí, ale stačí být alespoň trochu (mluvíme tady o miliardách Georgů Washingtonů) buržoazie a hned můžete napsat knihu, nazpívat desku, mít svůj vlastní pořad a dokonce si i zahrát ve filmu. Co na tom, že kvalita utekla dřív, než jste se vůbec do něčeho takového pustili a že ostatní se o Vás vyjadřují v uvozovkách. A už vůbec nevadí, že v tom filmu umřete. Protože jste slavní a bohatí a chcete být ještě slavnější a bohatší, uděláte něco na způsob triček s nápisem „6. května uvidíte Paris zemřít“. Už jen kvůli tomu to musí vidět každý. Pokud byste se chtěli prosadit ve světě stříbrného plátna, můžu Vám doporučit, že nic nezkazíte, pokud si vyberete na zrežírování něco, co už tu jednou bylo. Něco hodně starého. A pokud to bude ještě k tomu horor, máte půlku úspěchu v kapse. To dnes totiž letí.

Podobně asi uvažoval i debutující španělský režisér Jaume Collet-Sera, když dával dohromady Dům voskových figurín, jehož originál (nejedná se sice o klasický remake, ale podobnost nebude zcela jen náhodná) pochází z roku 1953. Co už asi ale v úvahu nevzal je existence dostatečně čerstvých taky splatterů, jako je třeba Texaský masakr, Pach krve nebo francouzský Haute Tension. Kdyby měl totiž tyhle snímky na paměti, vyvaroval by se stereotypů, nudností a chyb tak nějak obecně, přišel by s něčím novým a rozhodně by Dům voskových figurín nedopadl tak jak dopadl.

Základní principy jsou u všech vyvražďováků jasné. Parta jakýchkoliv, pokud možno mladých, lidí se cestou kamkoliv dostává jakoukoliv, pokud možno nešťastnou, náhodou na jakékoliv, pokud možno alespoň trochu zvláštní, místo, aby tam nalezla svou, pokud možno co nejpomalejší, nejděsivější a nejbrutálnější, smrt, pod rukama nějakých, pokud možno nějak podivně vyšinutých, individuí. Tentokrát tu je parta šesti nejspíš čerstvě (evropsky) plnoletých kamarádů, jedoucích na vysněný fotbalový zápas, které se cestou poláme auto, díky čemuž se dostanou do zapomenutého „voskového“ městečka, kde jsou postupně „zpracováváni“ osiřelou bratrskou dvojicí, jenž má vyšinutou zálibu v zavoskovávání čehokoliv živého.

Z hereckého obsazení stojí za zmínku Chad Michael Murray (Mezi námi děvčaty, Těžká váha) v roli Nicka, který nejde pro ránu daleko a jeho pohledná filmová sestra Elisha Cuthbert (netřeba představovat). Samozřejmě nemůžu zapomenout na Paris Hilton, jejíž vzhled je sice pochybnější než její „herectví“, nicméně je zřejmé, že hlavním marketingovým tahákem byla právě ona. Krom závěru v samotném Domě voskových figurín a nesmírně zdlouhavého úvodu, jenž by se dal zkrátit na polovinu, se vše odehrává v onom městečku, které rozhodně zaujme povedeným zpracováním klasického amerického zapadákova. Postupně se do něj po dvojicích vypraví umřít všech šest kamarádů, městečko pomalu odhaluje svou pravou tvář a příběh nenápadně odkrývá to, čemu se obvykle říká pointa. Není to sice nic extra a i když to není celé zas až tak úplně zlé, až moc viditelný je nepopiratelný vliv Texaského masakru motorovou pilou. Rodina s podivnou minulostí a ještě divnější současností, tajemný dům, jenž vrhá zlověstný stín smrti do celého svého okolí, sklepení, v němž se odehrávají ta největší zvěrstva a i hlavní vyšinutec má až nápadně blízko ke kultovnímu Leatherfaceovi.

Všichni se sice na podporu své smrti chovají tak, jak by se za normálních okolností nechovali, ale je to přece film, ve kterém je navíc tím hlavním smrt, tak komu by to vadilo. Škoda jen, že tvůrci maximálně nevyužili potenciálu šestičlenného „úmrtního týmu“, a tak se na splatter dočkáme poměrně málo úmrtí. Navíc dosti chabě zpracovaných, ať už se to týče trikovosti, ale i nápaditosti, což by se stávat nemělo.

Krom Paris může snímek tomu, že neupadl na kinematografické dno, vděčit i svému finále. To, co jsem u 3:15 zemřeš poplival, je zde předvedeno s naprostou famózností. Nemyslím teď samotnou likvidaci obou záporňáků, která stejně jako další smrti postrádá jakoukoliv invenci a sestává se s obyčejného (nejen) pěstního souboje, ale konečný rozpad voskového domu, který i přes očividné použití počítačové techniky bere dech. Hlavně nesmíte přemýšlet nad tím, jak moc je horký tavící se vosk a podobně, ale pokud jste to vydrželi v průběhu filmu, věřím, že to vydržíte i na závěr a nenecháte si zkazit jedinou opravdu povedenou věc, která na celém snímku za něco stojí (ještě Elisha, řekli by někteří). Bod navíc, jinak koukatelný (pod)průměr.

TIP: Viděli jste i Vy tento film? Podělte se v komentářích o Váš názor a přidejte vlastní bodové hodnocení!