Limp Bizkit - Results May Vary

Limp Bizkit je americký hudební projekt, seskupený okolo tlustého Freda Dursta v kšiltovce, který se již několik let veze na globálním zájmu teenagerů o hudební žánr obvykle zvaný Nu-Metal. Po debutovém albu Three Dolar Bill z roku 1997 a sophomore albu Significant Other (1999), přišel zásadní zlom v kariéře Limp Bizkit. V roce 2000 vydali album Chocolate Starfish and the Hotdog flavoured Water, které je více než značným způsobem proslavilo i za hranicemi USA. Na Starfish albu se Fred lyričně velmi ubohým způsobem snažil zbavit traumat, které měl z toho, že většina jeho hudebních idolů, které respektoval jako Maynard James Keenan (Tool, APC) nebo Trent Reznor z NIN veřejně nejen kritizovali jeho hudbu, což je více než pochopitelné, ale především zpochybnili i nezbytnost Fredovi existence, z čehož se očividně tlustý Fredy dodnes nevzpamatoval.

Po třech letech, které LB vyplnili pouze naprosto tragickými remixy New Old Songs v roce 2001, se kulhající sušenka vrací s novým počinem Results May Vary. Výrobní proces tohoto alba se Fredovi ztížil tím, že ze skupiny odešel jediný alespoň lehce talentovaný člen, a to kytarista Wes Borland, který si už hraním bezcených songů v Limp Bizkit konečně vydělal více než velké množství $$$ a mohl tak odejít a pokusit se věnovat hudbě, která má alespoň nějaký ten smysl. Svojí douškou se tak Wes poslední dobou podílel například na výborném soundtracku k filmu Underworld, kde kromě několika remixů a kytarových partů spolupracoval na projektu The Damning Well, který se kromě Wese skládá z Dannyho Lohnera (Nine Inch Nails), Joshe Freeze (A Perfect Circle) a Richarda Patricka (Filter). A je nezbytné podotknout, že již několik songů, na kterých Borland pracoval po odchodu z Bizkit mají řádově mnohem větší hudební hodnotu než celá diskografie LB.

Nicméně zpět k popisu novinky Results May Vary, album, které produkoval Rick Rubin jeden z nejzádanějších aktuálních hudebních producentů poslední doby, který zde předvádí názorný příklad toho, že i sebelepší producent prostě není schopen vytvořit dobré album, pokud pracuje s bandou absolutně netalentovaných lidí, což Fred & Company rozhodně jsou. Úvodní nic neříkající intro asi fanoušky ničím nepřekvapí, je to totiž něco, co Fred umístí na začátek každého svého alba. Vypečený Fredy totiž nenechává nic náhodě a jedná se tak o jakousi snahu, přesvědčit vás o tragičnosti celého alba již v prvních minutách. Následuje první regulerní skladba alba "Eat You Alive", která byla velice chytře zvolena jako pilotní singl, jedná se totiž vesměs o jedinou opravdu upbeatovou kompozici, která se může pochlubit něčím, co vzdáleně připomíná chytlavou melodii. Další v pořadí je "Gimme The Mic", který svým soundem může evokovat některá starší alba LB, a i přes svou velmi nízkou kvalitu se jedná o jeden z mála songů na albu, které se dají s nezbytnou dávkou podpůrných látek téměř poslouchat. Pomyslný úvod alba končí se čtvrtou skladbou v pořadí "Underneath The Gun", která svou bezradností a nevýrazností perfektně rozjíždí opravdové jádro alba, které by se bez nadsázky dalo označit za jedno z nejhorších posledních let.

Většinu zbylých skladeb rozhodně nemá smysl zde rozebírat do detailů. Pro většinu z nich jsou nejvhodnější přídavná jména jako: zbytečný, nudný, nevýrazný, otravný, amatérský, ubohý atd. Poté co při poslechu alba vzdáte veškeré naděje na jakoukoliv kvalitu a řeknete si, že horší už to snad být nemohlo, vás Fred vyvede dokonale v omyl. To co máte možnost slyšet v 8mé skladbě "Red Ligh Green Light", ve které hostuje Snoop Dogg je vrcholem naprosto všeho. Jednoznačně a maximálně zoufalá hip-hop music je zde doplněna o Snoop Doggovi a Fredovi totálně katastroficky zvládnuté, repetetivní vokály a pokud tento rok vyšel song, který by si měl vysloužit oceněnění nejdementnější skladba roku pak by Red Light Green Light byl jednoznačně žhavým kandidátem na výhru. Jako druhý singl z RMV by měl teoreticky vyjít předposlední song "Behind Blue Eyes", což je cover legendárních The Who. Možná právě proto že to není přímá tvorba Limp Bizkit si tento song udržuje svou kvalitu lehce nad ostatními a dal by se tak označit jako možná nejlepší z tohoto alba. Tento song, přestože je to cover, je jeden z důvodů proč albu nedám minimální hodnocení, které by si jinak bezpochyby zasloužilo. Dalším z důvodů je, že se LB konečně odhodlali vydat hudebně alespoň velmi lehce někam jinam a to do mnohem softovějších dimenzí. Tento fakt ovšem nejspíš příliš nepotěší hardcore LB fanoušky, kteří očekávají svou pravidelnou dávku Nu-Metalového nářezu, ten se zde s vyjímkou 2 skladeb opravdu neobjevuje.

Vše co "zdobilo" Limp Bizkit v minulosti je s odchodem Wese Borlanda nenávratně pryč a Mike Smith, který přišel na jeho místo je jen opravdu velmi slabou náhradou, která jednoduše není schopná sušenkám hudebně pomoci. Mnohé zahraniční a především pak Britské časopisy a internetové stránky označili Results May Vary za zatím nejhorší album roku a nejmenovaný Britský magazín dokonce za nejhorší album desetiletí. Přestože si mnozí mysleli, že tento negativní primát si letos zaslouží spíše jiná alba, namátkou St. Anger od Metallicy, Mary Star od Zwan a nebo Mansonova Groteska, Fred ale všem vypálil rybník a horší desku než Reults May Vary by jste tak hledali opravdu těžko. Na závěr ještě zmíním snad jedinou věc, která se vyrovná katastroficky zoufalé kvalitě hudby tohoto alba, a to je jeho obal, při pohledu na něj normálně uvažující člověk snad nemůže o jeho koupi ani uvažovat natož za něj vyhodit $$$.

Tracklist:

1. Re-Entry
2. Eat You Alive
3. Gimme The Mic
4. Underneath The Gun
5. Down Another Day
6. Almost Over
7. Build A Bridge
8. Red Light Green Light
9. The Only One
10. Let Me Down
11. Lonely World
12. Phenomenon
13. Creamer (Radio Is Dead)
14. Head For The Barricade
15. Behind Blue Eyes
16. Drown
17. The Armpit (Bonus track)

TIP: Slyšeli jste i Vy toto album? Podělte se v komentářích o Váš názor a přidejte vlastní bodové hodnocení!