Amorphis - Eclipse

Total Eclipse of The Heart. Takhle bych klidně nové album finských Amorphis mohl pojmenovat já – jak už jsem se tu někde na stránkách teenage v recenzi na 10 let staré Elegy zmínil, Amorphis jsou pro mě jak se říká srdeční záležitostí. Být ale samotnou kapelou, nazval bych novou desku ještě jinak. S ohledem na hudební vývoj Finů spíše „End of The Eclipse“ – nebo-li jak si zběhlí angličtináři přeloží – „Konec zatmění“.

Nebudu se tu znovu vypisovat s biografií, ale bylo by určitě dobré si připomenout, že Amorphis po prvních dvou deathmetalových albech (Karelian Isthmus, Tales of A 1000 Lakes) se třetím Elegy přehodili vyhýbku a následující desky byly cestou do metalové šedi. Ne že by Tuonela a Am Universum byla špatná alba, Amorphis jsou ale kapelou, co má rozhodně na víc, než jsou tyhle kusové záležitosti. Alespoň drobným příklonem k lepšímu bylo pro mě osobně Far From The Sun, které když už nic, dávalo naději na lepší zítřky.

Po téhle desce se s kapelou z osobních (hlavně pak rodinných) důvodů rozloučil zpěvák Pasi Koskinen, jenž zůstal v době hudebního trápení se pro Amorphis spolehlivým poznávacím znamením. Při následném hledání náhrady zbylí členové dle svých slov poslechli stovky demonahrávek, ale jak už to tak bývá, nový zpěvák se dostal do kapely na základě starého dobrého kamarádského doporučení.

Stal se jím Tomi Joutsen, v minulosti sbírající zkušenosti v netradičně metalové Sinisthře, navíc sám velký fanoušek Amorphis, takže co víc si přát. Já už teď, po pár týdnech, co mi Eclipse rotuje v discmanu, mohu říci, že nic. Své úlohy se zhostil dokonale a snad ani nikdo jiný Koskinena lépe nahradit nemohl. Navíc určitá očekávání, jenž si dozajista po Far From The Sun sliboval nejeden fanoušek (včetně mě) naplnila i sama kapela. Nejde sice o žádné Elegy vol. 2, to rozhodně ne, pokud ale budeme brát éru předešlých deseti let opravdu jako nějaké zatmění, s Eclipse vysvitlo slunce hodně vysoko.

I kdyby jste měli k dispozici pouze bezejmenný diskk, hned od prvního tónu otevíráku Two Moons Vám musí být jasné, že jde o Amorphis. Na typicky amorphisovsky ála zběsilý výherní automat znějící klávesovou melodii se brzy navrství silný kytarový riff, z úvodu trochu rychlejší rytmika a do toho všeho se začnou proplétat kytarové linky Esy Holopainena, působící tím krásně neupraveným dojmem jako v dobách Elegy. Není se co divit, že následující House of Sleep brzo opanovala finskou hitparádu. Za texty se Amorphis opět vydali do stránek Kalevaly, tentokrát do doposud opomíjené části Kullervo. Znovu nám tak dají pocítit chlad severu, sílu živlů a nespoutanost přírody, jenž se pomalu vytrácí z života běžného člověka. Nechybí opět ani špetka exoticky načichlých melodií (Perkele (The God of Fire)) ani vlivy z jiných metalových žánrů – skoro až powermetalové sbory v Same Flesh, které Vás ihned trochu zarazí, přesto do celkového konceptu hudby Amorphis dokonale zapadají a jen dokazují, jak je nové album různorodé.

Co se týče Joutsena, jak se zdá, byl opravdu tou nejlepší volbou a lépe se se svou rolí ani vypořádat nemohl. Nahradit tak charismatického zpěváka jakým byl Koskinen pro něj byla bezesporu velká výzva. S hlasovým projevem jsou na tom oba borci dost podobně a i když postrádá Koskinenovo rozpoznávací „nachlazení“, dovolím si tvrdit, že někdo, kdo kapelu zas až tak nezná, by nepoznal rozdíl. Na druhou stranu v pomalejších a sentimentálních pasážích a vůbec v místech, kde vše stojí právě na jeho výkonu je mnohem procítěnější a výraznější (Under a Soil and Black Stone). A jak lze soudit z „živáků“, i jistější. A co víc, na celé desce už zase vokálně sekunduje svým growlingem Esa Holopainen! Spolu s Joutsenem se střídají skoro se stejnou pravidelností jako schéma sloka – refrén (v tomto ohledu jsou Amorphis jedni z mála, u koho mi tenhle postup nevadí).

No a abych to nějak shrnul, přestože Eclipse není žádnou revolucí, řekl bych, že v dané situaci je pro Amorphis naprosto ideálním řešením. Přechod mezi dvěma zpěváky proběhl zcela nenásilně, stejně jako hudba, která je extraktem toho nejlepšího co Finové na posledních čtyřech albech předvedli. Střednětempý sentimentální melodický (death) metal šestice seveřanů se tak na nové desce bude líbit jak pokud jste stejně jako já fanoušci hlavně Elegy, tak i pokud se Vám líbila spíše jejich „post-Elegy“ tvorba.

1. Two Moons
2. House Of Sleep
3. Leaves Scar
4. Born From Fire
5. Under A Soil And Black Stone
6. Perkele (The God Of Fire)
7. The Smoke
8. Same Flesh
9. Brother Moon
10. Empty Opening
11. Stonewoman (Bonus Track)

TIP: Slyšeli jste i Vy toto album? Podělte se v komentářích o Váš názor a přidejte vlastní bodové hodnocení!