Kill Bill

Dlouho očekávaný film neortodoxního režiséra Quentina Tarantina je tady...

Svět stříbrného plátna má opravdu jen několik málo jmen, které se mohou honosit přídavkem „kultovní“, a mezi ně bezesporu patří i Quentin Tarantino, a to i přes fakt, že dosud natočil „pouze“ čtyři filmy (pokud tedy bereme Kill Bill za jeden titul).

Samozřejmě to jsou klasické Pulp Fiction: Historky z podsvětí dále Gauneři, Jackie Brown a konečně Kill Bill, který je ze všech čtyři titulů mému srdci nejbližší (a to především proto, že jsem velkým obdivovatelem bojových umění a krásných žen, a Quentin Tarantino nabízí dokonalou kombinaci mých dvou lásek – ženy znalé bojových umění), ale i ostatní filmy, které Quentin Tarantino stvořil považuji za kvalitní a více méně výjimečné tituly, i když abych se přiznal, spíše preferuji Roberta Rodriguze (který mimochodem na Kill Bill také spolupracoval) než Tarantina.

I Quentin Tarantino patří k obdivovatelům a vyznavačům asijských filmů se samurajskou tématikou, a tak se rozhodl, že Kill Bill bude jeho (řádně krvavou) poctou těmto titulům. Což znamená, že Kill Bill je žánrově naprosto odlišný od jeho předchozích projektů. Tím pádem vstoupil do dosud neprozkoumaných vod a bylo mu již od počátku jasné, že Kill Bill musí být dokonalou kombinací atmosféry, kterou nabízejí jen staré samurajské filmy, ale zároveň musí zachovat typický Tarantinovský styl. A mohu prozradit, že se mu to podařilo.

Nevěsta byla členkou elitního komanda nájemných zabijáků vedených mužem jménem Bill. Ale jednoho dne se rozhodla, že svou úspěšnou kariéru ukončí a začne si užívat rodinného života. Jenže její bývalý šéf z toho není zrovna nadšený, a tak s třemi vražedkyněmi (Elle Driver, Vernita Green, O-Ren Ishi) a svým bratrem Buddem vtrhne na Nevěstinu svatbu a zlikvidují všechny hosty, i samotný manželský pár. Jenže gravidní Nevěsta nezemře, ale upadne do kómatu. Po čtyřech letech se probere a jediné, po čem touží je ukojit svou touhu po pomstě, a to v hektolitrech krve.

Příběh je rozděl do jednotlivých kapitol, které nenásledují chronologicky po sobě, takže jako první se dočkáte vyřizování účtů mezi Nevěstou a Vernitou Green a teprve v dalších epizodách zjistíte něco o minulosti O-Ren Ishi (tato část je vytvořena ve formě ANIME) nebo o úniku Nevěsty z nemocnice či střetu Nevěsty s O-Ren Ishi (která není sama, ale ochranku jí kromě sedmnáctileté GoGo Yubari dělá ještě několik desítek bojovníků)

Navíc vás určitě napadlo, že film je doslova rozseknut na více dílů (dva), takže například ve Volume 1 vůbec neuvidíte Billovu tvář. Ale vlastně můžeme být rádi, že byl Kill Bill rozdělen ve dví, protože pokud by se tak nestalo, tak by z původních tří hodin zbyla přibližně hodina a půl, což by byla velká škoda, protože bychom přišli o množství zajímavých scén. Proto režisér raději film rozdělil, než aby ho sestříhal.

Jak jsem zmínil výše, tak hlavní inspirací pro Kill Bill byly tituly se samurajskou tématikou, čemuž odpovídá i celkové pojetí, už samotný příběh je typické schéma – zrada a pomsta, bojové scény jsou jako vystřihnuté z několik desítek let starých „kung fu“ filmů – soupeři si navzájem skládají pocty, přestože vědí, že následně jeden z nich pocítí chladnou ocel katan (a že těmto legendárním zbraním je tu věnován velký prostor), následně na sebe nekonečně dlouhé chvíle hledí, a pak se v několika bleskových momentech sekají na kusy.

To vše je podbarvené hudbou, která zdánlivě k dané scéně nesedí, ale za okamžik pochopíte, že zvolena dokonale, se záměrem vdechnout filmu atmosféru lehké ironičnosti. Soundtrack má na svědomí známý rapový umělec RZA (který pracoval například na titulu Ghost Dog: Cesta Samuraje), který je také obdivovatelem bojových umění.

Taktéž jsem si u Quentina Tarantina zvykli, že si není ochoten „zaobalovat“ brutalitu do koukatelného kabátku a pokud se má někomu rozletět mozek na zadním skle auta, tak se prostě rozletí, a ať si odpůrci filmového násilí třeba zešílí. To platí i pro Kill Billa. S elegancí sobě vlastní tu Nevěsta usekává nohy, ruce, hlavy nebo „jen“ jejich části, zabíjí sedmnáctileté dívky (ale na její obranu musím poznamenat, že svou pubertální protivnici slušně požádala, aby odešla a navíc GoGo Yubari je, řeknu to na rovinu, maniak) nebo likviduje matky čtyřletých dětí (znovu musím Nevěstu bránit, Vernita Green se přece spolupodílela na pokusu ji zabít) a podobně. Na druhou stranu je pravda, že nejkrvavější scény plynule přecházejí do černobílého obrazu – to má za následek dvě věci – opravdu, gejzíry krve (mimochodem, i zde je cítit Tarantinův smysl pro cynismus, takže z ran stříká tolik krve, že by jí v těle muselo kolovat mnohem více litrů než pět) nepůsobí tak brutálně, ovšem problémem je, že je těžké rozpoznat, co se děje.

V Kill Bill si zahráli herci opravdu zvučných jmen – Uma Thurman, Lucy Liu, Vivica A. Fox, Daryl Hannah, Julie Dreyfus, David Carradine, Michael Madsen a další. Tím pádem jsou herecké výkony opravdu na vysoké úrovni, žádné zbytečné přehrávání, ale také ne chladné odříkávání textu, jinak řečeno, projevy herců působí naprosto reálně.

Když Quentin Tarantino prohlásil (i když to nemyslel tak úplně vážně), že natočí nejlepší akční film všech dob, bylo mu jasné, že potřebuje opravdu skutečně vynikajícího choreografa bojových scén, a vybral si jednoho z nejproslulejších, a tím je samozřejmě Yuen Woo-Ping (který pracoval na akčních sekvencích filmů jako je trilogie Matrix). Přiznávám, ale, že jsem očekával trošku více. Ne, že by střety působily špatně, ale rozhodně nejsou revoluční, snad jedině v počtu protivníků, kterým Nevěsta čelí.

Pokud by po mně někdo chtěl, abych Kill Bill popsal jednou větou, pak bych řekl: Netradiční, krvavá, řemeslně velmi dobře odvedená pocta samurajským filmům. Ale protože mě naštěstí nikdo neomezuje, tak se mohu rozepsat.

Musím se přiznat, že jsem čekal malinko více, nemluvím ani o příběhu, ani o netradičním stylu, ani o hudbě, ani o psychologii hlavních i vedlejších postav to vše je skvělé, ale spíše o tom, že pokud Quentin Tarantino prohlásil (i když s nadsázkou), že půjde o nejlepší akční film, tak se měl více soustředit na akční sekvence. Ale to je jediná (i když zásadní výtka) k celému filmu. Sice jsem ještě neviděl druhou část, ale protože byl Kill Bill původně natáčen jako jeden celek, kvalita určitě neklesne a mám zvláštní pocit, že má režisér ještě pár překvapení. Kill Bill je rozhodně vynikající titul, který dokazuje, že i dnes je ještě možné vymyslet něco nového a neotřelého, a že je možno kráčet si svou vlastní cestou, aniž by byl titul určen jen pro malý okruhu diváků.

Kill Bill je opravdu skvělý film, který možná podráždí pár mravokárců, kteří nedokáží prokouknout skrze první vrstvu, tvořenou především litry krve, ale my ostatní, kteří jsme se potopili pod rudou hladinu životodárné tekutiny, poznáme, že Quentin Tarantino je možná šílenec, který má ovšem geniální nápady. A ty nám nyní předkládá v Kill Bill.

Proto patří tento film k těm nejzajímavějším, které v posledních letech vzniknuly. Je, jedním slovem, jiný, ale zároveň (i když svým svérázným způsobem) zábavný a okouzlující. Bravo Quentine, bravo, každá kapka krve, která ozdobila tvou katanu stála za to.

TIP: Viděli jste i Vy tento film? Podělte se v komentářích o Váš názor a přidejte vlastní bodové hodnocení!