Olympijské hry Athény 2004 - Stály za to?

Můžete tvrdit, že je to klišé, ale je to klišé pravdivé – olympijské hry jsou největším svátkem sportu. Od chvíle, kdy se rozhoří olympijský plamen v místě konání her, musí zákonitě sledovat výkony špičkových sportovců i lidé, pro které je jediným zajímavým sportovním přenosem soutěž v pojídání švestkových knedlíků (i když, to také není nic jednoduchého). Sentiment momentů, ve kterých se na sportovištích setkávají nejlepší z nejlepších z více než dvou stovek zemí, je neuvěřitelně strhující a atmosférický. Na několik dní se odsunou do pozadí (i když ne tak úplně) všechny diplomatické i válečné spory a lidé různých národností si podávají ruce a gratulují si ke svým neuvěřitelným výkonům. Nevím, jak vy, ale já pokaždé, když tyto situace vidím, lituji, že za svůj krátký život poznám tak málo národností, když na světě žije tolik skvělých lidí z různých zemí. Olympijské hry, přestože, nejsem vrcholový sportovec (i když bych rád, jenže znáte to, duše by chtěla a tělo nestačí), jsou pro mě něčím výjimečným, oslavou nejen toho, co zvládne naše fyzično, ale také přátelství a lidskosti (možná se vám to zdá příliš sentimentální, ale jednou za čtyři roku, trošku citlivosti neuškodí). Jenže Olympijské hry v Athénách (2004) ve mně vzbudily ještě jiný pocit…

Klidně mě obviňte z naivity, ale já věřím, že sportovec touží vystoupit na nejvyšší stupínek, aby za doprovodu své národní hymny, sledoval vlající vlajku, protože touží dokázat nejen celému světu, ale také sobě to, že je ten/ta nejlepší, že díky nikdy nekončícímu tréninku těla i ducha, dokázal uvést v realitu svůj sen. Tomu věřím, protože vím, jak motivující je touha být nejlepším (ne, že by se mi to zatím nějak příliš dařilo). Něco mi tu, ale nehraje. Jedno jediné slovo, které stačí k tomu, aby se sport otřásl v základech – DOPING. Ne, teď nechci řešit, jak devastující je (i když je to pravda), nechci se zabývat tím, jak nemorální je jeho používání. Mně tento „strašák“ sportu dovádí k jinému tématu – skutečně závodníci touží po „zlatu“, protože je to nejvyšší ocenění pro sportovce nebo spíše proto, že za lesknoucím se kovem se skrývá poklad v podobě astronomických odměn od sponzorů (a je jedno, jestli v podobě soukromníků nebo státu)? Nechápejte mě špatně, rozhodně nechci tvrdit, že za vysoká umístění by nemělo následovat finanční ohodnocení, sportovci, svému zlepšení obětují nejen své tělo, ale také volný čas a nemalé peněžní částky, ale já řeším otázku, zda na prvním místě nestojí jen a právě peníze (které vládnou světu).

V tom, že na tom něco bude, mě utvrzuje i to, že během olympijských her snad neproběhl jediný den, kdy by nebylo podáno několik protestů (z nichž nad některými člověk musí nevěřícně kroutit hlavou). A to, že se ti, kteří za nimi stojí, mohou „přetrhnout“, aby byly uznány, to vám říkat nemusím. Malinko pochybuji o tom, že chtějí projít všemi strastmi, které sebou podobné situace nesou, jenom proto, že touží vidět sportovce, kterého zastupují, jak v ruce třímá medaili. I když, je tu ta možnost, že je to pro ně dostatečná satisfakce. Jen si tím nejsem tak jistý, jak bych si sám přál. Samozřejmě, je pravda, že některé protesty byly oprávněné, nemohu nezmínit aféry s rozhodčími sportovní gymnastiky. Například nespravedlivě nízké hodnocení ruského zástupce Alexeie Nemova nepobouřilo jen profesionální svět, ale také diváky, kteří více než deset minut protestovali proti uděleným známkám (sice dosáhli toho, že byly zvýšeny, ale jen o tolik bodů, aby se nezměnilo gymnastovo umístění). A ani to, že Paul Hamm stanul na stupni vítězů za gymnastický víceboj, se nesetkalo s kladným přijetím. Dokonce samotní rozhodčí přiznali, že se zmýlili. Aby tomu nasadili „korunu“, tak nakonec zlatého medailistu požádali o to, aby své ocenění vrátil. Asi by ne neuškodilo, připomenout i rozhodčím, význam slov „FAIR PLAY“.

(Nejen) pro olympijské hry je také velmi důležité publikum. Bez nich by nebylo žádné sportovní odvětví tím, čím je. Jsou to právě oni, kteří vytvářejí atmosféru živelnosti a bezprostřednosti. A Řekové v tomto nejsou výjimkou. Sportovce podporovali ze všech sil, a každý z jejich (třeba i nepovedených) výkonů náležitě podpořili. Samozřejmě, že nejvíce fandili svým rodákům. Pokaždé, když se na startovní listině objevilo některé z řeckých jmen, ozvaly s obrovské ovace. O tom, že ty se ještě mnohokrát znásobily, poté, co některý z „domorodců“ stanul na stupni vítězů, není potřeba mluvit. A je to jen a jen správně. Je to právě Olympiáda, která by měla v lidech probudit nejen víru v přátelství v mezinárodním měřítku, ale také trošku patriotismu. To se určitě podařilo a nejen u domácích, ale valná většina z 202 zúčastněných států měla své zástupce nejen na sportovních kolbištích, ale také v hledištích.

Objevilo se, ale také několik incidentů, které k oslavě sportu rozhodně nepatří. Zmínit musím tři, které mě překvapily (a ne v dobrém) nejvíc. Za prvé to byly určitě řecké protesty, které zněly ve chvílích, kdy měl být odstartován běh, ve kterém měl soutěžit i domácí zástupce. Ten, ale nenastoupil díky aféře s dopingem. Jenže, Řekové, jakoby nechtěli pochopit, že nedovolené podpůrné látky do sportu nepatří, a pokaždé, když měl zaznít výstřel ze startovní pistole, začali účelně pískat a křičet, což samozřejmě znemožnilo začátek závodu.

Moc jsem nebyl nadšený ani z toho, co se stalo naší jachtařce, která byla diskvalifikovaná z šesté rozjíždí, díky tomu, že jí norská závodnice obvinila z toho, že jí udeřila ráhnem do hlavy. Samozřejmě, stát se to mohlo, ale divné mi bylo, že neměla ani jednoho svědka, žádné stopy zranění, incident nezaznamenaly ani kamery ani rozhodčí. A kromě toho si naše zástupkyně přivedla kolegyně z jiných států, které jí podpořily. Ale nic nepomohlo a protest proti diskvalifikaci nebyl uznán. Samozřejmě, že nikdo, kromě zúčastněných závodnic, neví, co se tam opravdu událo, takže nemůžeme říct, že má pravdu ta nebo ona, ale přece jen, tvrzení o nevinně české závodnice je trošku více podložené (nakonec se ukázalo, že ke kontaktu nedošlo, ale i to, že proběhlo příliš blízké přiblížení je důvod k vyloučení).

Ale nejvíc mě šokovala aféra, která se přihodila během maratónu mužů v závěrečný den konání Olympijských her v Atenách. Jeden z diváků vyběhl do dráhy a srazil do publika vedoucího brazilského závodníka. Tak to už je vážně příliš, a to jsem zvyklý na hodně. Nevím, o co útočníkovi šlo, ale neexistuje snad žádné rozumné vysvětlení pro to, co udělal.

Přesto všechno je nutné přiznat, že se olympijské hry 2004, které se konaly ve slunných Aténách, v zemi, ve které se novodobá olympiáda zrodila, povedly. Samozřejmě, že média ráda a intenzivně upozorňovala na aféry, které se během sportovních klání odehrávaly. A některé si to opravdu zasloužily, ale, co se týče mě, tak v paměti mi tolik neutkvěly ani incidenty s dopingem, nesprávné verdikty rozhodčích nebo další prohřešky, ale momenty, které jsou možné sentimentální, ale především skvělé – soupeři, bojující o nejvyšší příčky pomáhající si vstát ze země, závodníci, kteří s nestrojeným úsměvem gratulují vítězi, přesto, že je porazil, medailisté, kterým ukápne nějaká ta slza, když se dívají jak je vztyčovaná jejich vlajka za doprovodu hymny. Je tolik překrásných zážitků, které nám přinesla olympiáda a přestože, většina z nás je měla šanci sledovat jen skrze obrazovky, rozhodně stály za to.

A já (určitě jsem nebyl sám) jsem litoval toho, že, s největší pravděpodobností, nic podobného neprožiji, nesetkám se s lidmi z 202 státu, nebudu měřit své síly se zástupci jiných zemí, abych se s nimi v zápětí objal a společně oslavoval vítězství (ať už jejich nebo své). Ne, že by mi nebylo jasné, že to vše vyznívá naivně, ale nemohu za to, že stále věřím v přátelství a „FAIR PLAY“. Právě proto, mě oslovila kampaň Olympijský her Athény 2004 s výstižným sloganem „CELEBRATE HUMANITY“. A doufám, že nejen zástupci 202 států a já oslavujeme lidství…