Problematika tohoto hnutí nebo už jen pouhé vyslovení jeho jména vyvolává u lidí různé reakce. Bezesporu si však skinheads vydobyli pozornost, která vedla mladého režiséra Daniela Schweizera k natočení dokumentárního filmu v němž se společně se skinheadkou Karol snaží blíže poznat nejrůznější odnože tohoto hnutí. Za tímto účelem procestovali velkou část Evropy od Francie, Velké Británie, Skandinávii až po Polsko a později se vydali natáčet také do USA a Kanady. Všude tam, kde byl ze strany skinů zájem, s nimi natáčeli rozhovory nebo koncerty. Výsledkem pak je dost přehledná zpráva o stavu v jakém se toto hnutí nachází. Záběry jsou prokládány komentáři o jeho historii a vše končí uvahami o jeho možné pespektivě do budoucnosti. U historie bych se chtěl pozastavit, protože asi málo lidí o ní ví něco více, a tak vlastně trochu navázat na odkaz dokumentu, kterým bylo mimojiné i informovat nezasvěcené.
Jak říká v jednom rozhovoru někdejší skin černé pleti (není to vtip) hudebník Lauren Aitken na konci 60.let ve 20.století, kdy skinheads vznikli, nebylo ani stopy po nějaké formě rasismu či touhy po segregaci. Skini se rekrutovali z chudších sociálních vrstev nebo nezaměstnaných a spojovala je velice často láska k fotbalu, pivu a zábavě - nejčastěji jím byl hudební styl nazvaný "Ska", považovaný za předchůdce dnešního reggae. Jak říkal pan Aitken tehdy nebyl problém, aby na koncertech, kde s kapelou vystupoval, tancovali vedle sebe černí a bílí nebo míšenci. Černých skinů tehdy byla spousta. Použité archivní filmové záběry mu dávají za pravdu. Tehdy obnášelo být skinem i vymezení se vůči politickým hrátkám a nejrůznějším formám snobismu, hnutí hippies a drogám. I tekrát byly problémy s násilím, avšak většinou v souvislosti s vypitým alkoholem na fotbale či koncertu. Rovněž ostatní skini v pokročilejším věku potvrzovali podobnou zkušenost. Někteří hovořili i o pocitu určitého uspokojení nad tím, že k nim tehdy mohli patřit. Vyhovoval jim pocit pozice jistého rebela na což se mimojiné dobře balily holky, jak s úsměvem zavzpomínal jeden z nich:-) Současně vyjadřovali nesouhlas s pozdějším nasměrováním části z nich k rasismu či fašismu. Jak zhruba prohlašovali: "Tito lidé žádnými skinheady nejsou, když jsou nakloněni takovým názorům." S dalším vývojem v 70.létech je poukázáno na propojení tehdy vznikajícího hnutí punk se skiny, mající ve Velké Británii své kořeny ve zhoršené sociální situaci a vzestupu nezaměstnanosti. Současně se poukazuje na počínající štepění skinheads v němž se část z nich začala posunovat směrem k fašismu. Velkou zásluhu na tom měla politická strana British National Front (Britská Národní Fronta), snažící se skiny využít pro své politické cíle.
Tehdy započal rozkol, reprezentovaný ve filmu osobností Iana Stuarta Donaldsona a kapely Screwdriver. Tam se postupně nenápadně objevovaly náznaky o přežití bílé rasy a také základ později nechvalně proslulé neonacistické organizace Blood and Honour. Ze záběrů je cítit charisma Iana Stuarta, což potvrzovala řada jeho někdejších současníků co se ve fimu objevují.
Jak jsem zmínil na začátku, prostor dostávají všichni, kdo byli ochotni se vyjádřit na kameru - tedy jak nerasisticky orientovaní skini, tak i lidé třeba z Blood and Honour s nimiž se filmaři zkontaktovali při svém putování po Švédsku. O důvodech proč věří v ideu boje za přežití bílé rasy nechť si každý udělá svůj názor - nejčastěji uváděli obavu z přistěhovalců či nemožnost hlásat v demokracii svobodně bez perzekuce své názory. Přiznám se, že mi pohled na mladého -náctiletého neonacistu s vytetovanou říšskou orlicí s hákovým křížem přes velkou část zad, jenž příliš nesplňoval požadavky na Árijce, vnuknul myšlenku co by asi dotyčný říkal na celou věc, pokud by sám prošel nějakým koncentračním táborem. Nicméně kladně hodnotím to, že někteří jemu podobní měli odvahu vystoupit na kameru a řící svůj názor i to proč jej zastávají. Ne všichni oslovení toto dokázali.
Za největší kuriozitu (mohu-li to tak nazvat) považuji vystoupení (bývalého?) člena organizace Combat 18, známou svými snahami o ozbrojený boj teroristické povahy. Objevují se tu ukázky z výcviku střeleb v nichž z pochopitelných důvodů vystupují v kuklách. Jako zarážející mi přišel, když poskytoval další přívrženec boje za přežití bělochů a vypuknutí rasové války, jeho klid s jakým o těchto věcech hovořil. Jako by šlo třeba o to zahrát si fotbal.
Vzájemná nenávist mezi jednotlivými frakcemi hnutí skinheads či těch co se k nim hlásí, prostupuje celým filmem a ukazuje na hluboký rozkol na jedné straně a pak částé vzdálení se od původních ideálů na straně druhé. Vystihl to podle mne jeden Kanaďan. Hovořil o nesmyslnosti vzájemného fyzického napadání mezi rasisty a jejich odpůrci jako o cestě co nikam nevede, kde se i odpůrci rasismu nakonec stanou stejně nebezpeční jako ti proti nimž bojují.
Co vlastně obnáší být skinheadem? Obávám se, že doba, kdy to ještě bylo patrné a všichni táhli za jeden provaz, dávno zmizela. Ačkoliv se kdysi vymezovali jako nepolitičtí, pak právě představitelé tohoto směru jsou ostatními často obviňováni z pasivity a vyzíváni k větší angažovanosti v tom či onom směru. Pokud tak neučiní jsou často v nemilosti a někdy i terči násilí. Roztříštěnost je podle mého názoru asi nejvíce viditelným znakem hnutí, kterou tento snímek, promítaný v rámci projektu Jeden svět, vcelku pěkně zachytil. Myslím, že byste si jej neměli nechat ujít, pokud budete mít příležitost jej někde shlédnout - lhostejno kde. Donutí vás k zamyšlení. Více zde. Coby bonus přidávám i následující odkaz http://skinheads.wz.cz/link4.html na obsáhlý článek zabývající se podrobně historií skinheads.